Maršov srpen 2024

Horní Maršov – místo, o kterém jsem slyšela již mnohokrát. Ať už od kamarádů, kteří se aktivně podílejí na zvelebování farnosti ve Voticích, či Václava Revendy, coby votického faráře. 

Teprve před rokem jsem se dostala do dění právě ve votické farnosti, která mě naplňuje svým životem a láskou ke všemu co dělá. Horní Maršov však pro mne byla výzva, ať již duchovní, tak také osobní. Občas se totiž člověk zasekne nebo ocitne na místě, ve kterém nevidí východisko, a tak raději nic nedělá, ničeho se neúčastní a zůstává ve své komfortní zóně. Vždy jsem měla ráda výzvy, ale na tuhle jsem se cítila krátká. I přesto jsem se sebrala a do Horního Maršova nakonec odjela s balíčkem obav, co mě čeká. 

První den, tedy ve čtvrtek, jsme v odpoledních hodinách vyráželi vstříc novým dobrodružstvím. Cestou jsme nakoupili vše potřebné k jídlu s tím, že každý den měla jedna dvojice službu na jídlo, na kterém jsme se prostřídali všichni, stejně tak jako na mytí nádobí a hlavně modlitbě. Po příjezdu na místo nás čekala malá večerní sváča a po ní jsme vyrazili na naší „soukromou“ mši svatou s Václavem. Nikdy bych nečekala, že večerní mše bude mít své kouzlo, kdy jsme se mohli společně spojit v modlitbě a tichu. A tak začal Maršov. 

Druhý den ráno probíhaly ranní chvály, snídaně a jako hlavní program výlet do dělostřelecké tvrze Stachelberg. Společně jsem se vydali na jednu z rozhleden, kde mnozí z nás překonávali své strachy. Odměnou nám byl výhled na Krkonoše i polské hranice. Se skupinou jsme také zavítali dolů do bunkrů, plných historie, ale hlavně zimy, až 35 metrů pod zem. Z 28 venkovních stupňů na pouhých 6 stupňů pod zemí jsme si těžko zvykali. I tak to za to stálo, a i tímhle bych vás chtěla pozvat na historický zážitek. Poté nás čekalo cca 15 km zpět k zaparkovaným autům poblíž centra Trutnova. Pro mne však tato cesta skončila jedním píchnutím včely, která mi překazila sešlap dolů. S obětavostí Káti, která mne raději doprovázela na cestě zpět na naši chatu, jsme stihly navštívit alespoň malou část centra v Trutnově a zdejší lékárnu 😊.

---

 Jakožto člen výpravy (Vojta), kterého nepíchla vosa a pokračoval 15kilometrovým výletem až ke Trutnovu, hlásím, že vše proběhlo v pořádku. Vyhnula se nám ukrutná bouře, která se začala těsně vedle vytvářet, a žádná další zranění nenásledovala. Cestou jsme navštívili ještě jeden opuštěný vojenský bunkr, kde bychom hledali případně přístřešek proti dešti. Další zastávka byla až u Kaple smíření, kde jsme podle přiloženého návodu spočinuli, pomodlili se a následně se (někteří) spolu smířili a vyrazili na pár závěrečných kilometrů… Nyní opět přenechávám slovo Moni ;)  

---

Večer nás opět čekala mše svatá, tentokráte při svíčkách. Nikdy jsem nezažila silnější spojení, které můžete prožívat s vašimi kamarády a s Bohem, ještě v takové ohromující atmosféře, která vás vede opravdu k lásce a smíření. To byl náš pátek. 

Sobota se nesla v duchu rozjímání, počínaje ranními chválami. Poté nás Václav prováděl jednotlivými částmi našeho programu, který pro mne osobně byl velice pro zamyšlení. Zkuste si sami odpovědět, co pro vás znamená být svatý, jak poznáváte svoji identitu v povolání, co pro vás znamená Bible či jak smýšlíte o smrti. Společně jsme nad nimi v rámci diskuse měli čas rozmlouvat, zároveň ale všechny tyto otázky i více potřebují ztišení a čas o samotě, kdy opravdu nad nimi můžete rozjímat a spojit se s Bohem. Mohlo nám k tomu napomoci i promítání filmu, které pro nás Václav připravil (o lidských vztazích i Bohu – „V jednom ohni“). Právě rozjímání nás provázelo jak dopoledne, tak i v odpoledních hodinách, až do 17 hodiny, kdy nás čekala veřejná mše svatá v maršovském kostele za zvuků varhan. Poté opékání buřtů a hermelínů na zahradě, které pro mne bylo i posledním zakončením Maršova, kdy jsem za stmívání opouštěla Krkonoše. 

Z našeho plakátku s programem však vím, že mé kamarády čekala večerní adorace, silentium sacrum a naplněný nedělní program s řeholními sestrami. 

Horní Maršov – místo, o kterém jsem slyšela již mnohokrát, tak jsem ho také konečně zažila. 

Tak ahoj příště. Monča 
 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Krátce po táboráku (chápejte, poté, co statečný Ráďa, jenž měl službu úplně sám, umyl /spálil papírové tácky/ nádobí po večeři) jsme se odebrali na dlouho očekávanou adoraci.

Pro mě osobně je adorace jedním z nejnezapomenutelnějších momentů celých Maršovů. Doprovází nás na každém pobytu zde a i po tolika Maršovech ji Václav vždy připraví úplně jinou. Tentokráte jsme využili papírové čtvrtky, které jsme o den dříve popsali vzkazy těm druhým.  Rozložili jsme je na zem spolu se zapálenými svíčkami a nádherný okamžik započal. Každý z nás si vždy vybral jednoho člověka a za toho se pomodlil. Nahlas, přede všemi a za doprovodu pozdně večerní hudby aut jedoucích okolo kostela. Já, jakožto milovník řečnictví, jsem si to neskutečně užila. Ačkoliv to pro někoho byl velký (jakože fakt obrovský) výstup z komfortní zóny, musím říci, že to, co jsme společně vytvořili, bylo nádherné. Zde jsem pochopila už po několikaté za těch pár let, co se známe, že společenství těchto lidí je dar. Dar a neskutečná komunita těch nejlepších lidí. Jak to již tradičně u mě známe, prolila jsem slziček více než dost, a za mého neutuchajícího dojímání se snad nad celým svým životem, pomalu dozněly poslední tóny kytary. Tímto převelice děkuji své milé a trpělivé kolegyňce Anežce, že při mně takhle stojí, co se hudby týče.

Adorace byla u konce a zvolna nastala největší challenge celého pobytu.

Silentium sacrum. Že nevíte, co to je? Jde o čas, prostor, chvíle, kdy každý z nás se uzavře hluku a otevře Bohu, sobě a svým myšlenkám. Přiznám se, že jsem s tím vždy trochu bojovala. Ztišit se. Odpoutat se od technologií nebo od společenského večera s přáteli a zůstat v tichu. Ale tentokrát na mě celá atmosféra dolehla. Bez zjišťování od ostatních co, kdo, jak má, jsem vyrazila ven. Zde jsem si ještě trochu pobrečela a poděkovala za všechny zde přítomné a potom jsem vyčerpaně a vděčně padla do postele.

A prospělo to nám všem. Jelikož druhý den nás čekal velmi pestrý a bohatý program sester františkánek z Hoješína, které nás poctily svou návštěvou. Hned ráno, (kdy kluci samou nedočkavostí ani na posilovací hřiště nevyrazili), jsme se shromáždili u snídaně o celou čtvrt hodinu dřív! Sestřičky si sice daly trochu na čas, ale nám to nevadilo. Utvořili jsme totiž takové společenství, že nám chvíle spolu u stolu vůbec nevadila. Naopak. Srandy bylo až až.

V 8:15 už před domkem zaklepaly sestřičky. Bylo to, jako by přišli andělé. Tak krásné a čisté duše na nás okamžitě zapůsobily a tím spíše jsme si celý den užili. Nejprve jsme se navzájem představili (to nesmí chybět, ačkoliv ne všichni mají rádi tyto seznamovací akce. ;)) A poté jsme dostali krásnou přednášku o životě v klášteře. Nechyběly ani otázky na rozjímání a vyptávání se sestřiček na pestrou škálu otázek. Poledne se nachýlilo, a to znamenalo jediné – společnou mši svatou i se sestřičkami. Jupí!! ;))

Anežka opět dokázala, že je schopná celou mši zahrát z fleku a jedna ze sestřiček nám dokonce pomohla hrát na kytaru. Celá mše díky milým sestřičkám dostala zase nové a láskyplné kouzlo. Následoval tradičně oběd, jako každou Maršovskou neděli vařil Václav a bylo to výborné. :D Na závěr programu se sestřičkami jsme dostali rovnou dvojí požehnání, jak od Václava, tak jedno františkánské od sestřiček, obohacené milým zpěvem.

Poté jsme se odebrali na menší úklid do kostela a k reflexi celého pobytu. Inu, krása střídala nádheru, názory střídaly jiné a bylo z toho patrné, že tento Maršov byl prožit na jedničku s hvězdičkou. Zbýval jen úklid, kde byly patrné velmi zajímavé úkazy, jako například Ráďa na koštěti, či velice zajímavý předmět nalezený pod jednou z klučičích postelí. Krátce před šestou jsme opouštěli Maršov z nespočtem zážitků a s myšlenkou na prohloubení našich vztahů. Po hromadném objetí se nám snad odjíždělo ještě hůř. Ke konci nesmím zapomenout na snad již tradiční návštěvu McDonaldu kousek za Hradcem, kde jsme se definitivně rozdělili do svých domovů. Posádka našeho auta neměla nouzi o zpěv a také o pro mě velmi zajímavou hru “Bouchni všechny v autě, pokud na poznávacích značkách kolemjedoucích aut budou dvě a více stejných písmen či číslic za sebou.”

Závěrem chci všem poděkovat. I přes trochu těch náročných momentů jsme se opět zvládli otevřít sobě navzájem a do našich srdcí si zapsali ty krásné vzpomínky, které zahřejí u srdcí.

Velké díky patří našemu duchovnímu opatrovateli Václavovi, který pro nás neúnavně tyto programy přes časové vypětí chystá a mimo to všechno děkuji Bohu. Za společenství, za dar přátel a za životy nás všech.

Tak pa

Káťa