Mnozí si jistě dobře vzpomínají, jak jako děti obíhali o tzv. Dušičkách hřbitovy ve svém blízkém a mnohdy i vzdáleném okolí, kde spolu s rodiči či prarodiči zapalovali větrem zhasnuté svíčky na hrobech, kde byli pohřbeni lidé pro ně mnohdy známí jen z vyprávění. Většina z nás to tak činí i v dospělosti, aniž bychom věděli proč.
Jedná se vlastně o dva liturgické křesťanské svátky, které na sebe navazují.
1. listopadu je to Slavnost všech svatých, kterou si připomínáme všechny svaté, a to nejen ty, kteří jsou oficiálně kanonizováni, ale také ty, "o jejichž svatosti neví kromě Boha nikdo". Jde tedy laicky řečeno o všechny duše, které se z tzv. očistce již dostaly do nebe.
Vzpomínka na všechny věrné zesnulé, Památka všech věrných zemřelých, Svátek zesnulých, Památka zesnulých či lidově Dušičky připadají na 2. listopadu. Pro římskokatolickou církev jde o den liturgického roku, kdy se církev modlí za duše v očistci. Liturgické obřady slouží v tento čas i Církev československá husitská.
Památku věrných zemřelých zavedl roku 998 opat z Cluny, sv. Odilo. Z Cluny (nachází se v Burgundsku 80 km od Lyonu) se slavení rozšířilo po všech benediktinských klášterech. V Římě se památka 2. listopadu začala slavit ve 13. století.
Podle kardinála Vlka je památka zemřelých největším svátkem vedle Vánoc, který v Česku „slaví“ jak křesťané, tak i nevěřící, a to vzpomínkou, ozdobením rodinných hrobů či zapálením svíčky. Pro katolíky znázorňují živé květiny víru ve věčný život a mají demonstrovat přesvědčení, že život hrobem nekončí. Hořící svíce mají symbolizovat přítomnost zmrtvýchvstalého Krista, stejně jako o Velikonocích nebo při mši.
NS