Slovo bohoslužba v nás může evokovat falešnou představu, že jsme to my, kdo slouží Bohu. Je to ale Bůh, který při mši svaté slouží nám. Protože pro časový odstup již fyzicky nemůžeme být u Ježíšova ukřižování, ze kterého pramení pro duši i tělo životodárné milosti, tak Ježíš ustanovil, že při každé mši svaté znovu nekrvavě zpřítomňuje tento proces lásky k člověku, kdy své Tělo dává a Krev prolévá za nás hříšné. Proto kněz při proměňování říká slova vycházející z evangelia „Vezměte a jezte; toto je mé tělo.... Pijte z něj všichni; toto je má krev nové smlouvy, která se prolévá za mnohé na odpuštění hříchů“ (Matouš 26:26-28).
Ježíš tato slova neříkal při bičování, či na kříži, kdy z jeho bolestných ran tekla krev fyzicky, říkal je apoštolům v přítomném čase již při poslední večeři, kdy ho reálné ukřižování teprve čekalo.
Jelikož my bychom za své hříchy nikdy nebyli schopni zaplatit, byl to Bůh, který obětoval svého Syna, aby tento jinak nesplatitelný dluh za nás odčinil. O jak velké Boží dobrotě to vypovídá! Právě proto, že Ježíšovou smrtí na kříži bylo získáno nevyčerpatelné bohatství k úhradě našeho jinak nesplatitelného dluhu, můžeme se s důvěrou obracet na Boha v našich potřebách.
V církvi se stalo zvykem, že každá mše svatá může být sloužena na konkrétní úmysl – ať už jako poděkování nebo prosba za živé či zemřelé – a obec věřících se spolu s knězem na tento úmysl modlí. Věřící jsou Kristovou obětí posvěcováni, a to i když je kostel mnohdy víc prázdný než plný, a při této tajemné slavnosti Boží lásky je přítomno celé nebe.
U nás ve farnosti intenci čte kněz po přímluvách. Ten, kdo úmysl (intenci) zadal, se obvykle s blízkými sejde v kostele a přináší obětní dary (po domluvě i někdo jiný). Obvykle dvakrát do měsíce je nedělní mše svatá sloužena za farnost. Tuto mši mohou právem všichni členové farnosti považovat za svou a ve chvíli ticha po první výzvě „modleme se“ předložit Bohu vlastní úmysl.
Nehledejme v intencích na mše svaté ani magii, ani folklor, při kterém se při mši čtou jména našich příbuzných. Vnímejme mši svatou jako společnou modlitbu, při které Pánu Bohu předkládáme svůj úmysl.
Ačkoli milost Boží je neomezená, mešní intence je vždy věnována vždy jen na jeden úmysl. Kněz nesmí přijmout více intencí na jednu mši. Dále by kněz měl vždy vědět, za co se modlí. Proto není vhodné používat formulace NA ÚMYSL DÁRCE.
Nutno zdůraznit, že dar, který kněz často obdrží při sjednání intence, není poplatek za mši ani za Boží milost, ta je vždy udílena zcela zdarma a nezaslouženě. Není to ani poplatek knězi, bez něhož by kněz mši svatou neodsloužil. V Česku, kde kněží mají alespoň nízký bazální plat, je to forma poděkování knězi za pomoc při získání Božích dober pramenících z práv kněžského svěcení. V misiích, kde duchovní placeni nejsou, to může být i jediný zdroj obživy. Je zapotřebí ale dodat, že i v Česku si kněz zpravidla neponechává celou částku, ale přispívá z ní často na kostel, platí např. benzín a používá ji na různé pastorační účely. Vždy je to tudíž dar církvi.
Pokud si přejete odsloužit mši svatou, přijďte přede mší do zázemí kostela (tzv. sakristie) a tam je možné se domluvit s kostelníkem na termínu. Na další kalendářní rok se obvykle zapisují úmysly již od října.
Pro ekonomické aspekty však nezapomeňme na to nejpodstatnější: mše svatá je nejvyšším stupněm modlitby, kdy se na přímluvu kněze sám Ježíš znovu odevzdává a obětuje. Proto se říká, že modlitba (tedy i intence) za někoho je vyšším projevem lásky lidí a Boha. Mše sv. je proto nejsilnější modlitbou církve: už v ní samotné je Boží požehnání, ochrana a pomoc (není potřeba to psát do úmyslu mše sv.); např. když dáváme úmysl „za živou a zemřelou rodinu Fafrňáčkovu“ znamená to, že je tam i Boží požehnání a ochrana pro celou rodinu, jak svatých, Panny Marie i Nejsvětější Trojice.
P. Václav Revenda
