Dne 16. 9. 2024 se uskutečnila ve Voticích provinční pouť františkánů, která byla v předstihu připravována především paní Janou Zelenkovou z pozice předsedy spolku Za záchranu kláštera sv. Františka z Assisi ve Voticích a bratrem františkánem Markem. Putovat pěšky odněkud někam, na místo, které neznáme, bývá obtížné a náročné a představuje to svým způsobem, že naše putování k Bohu je také obtížné a náročné a v řadě případů se musíme také něčeho vzdát pro vyšší cíle. Vždyť dříve křesťané měli alespoň jednou za život putovat na místa svatá. Mám na mysli především putování k Božímu hrobu do Jeruzaléma nebo za ostatky sv. Jakuba do Santiago de Compostela, popřípadě na Svatou Horu u Příbrami.
Výše uváděný den opravdu počasí nepřálo – ve vymezený čas pršelo jako z konve. Já i manželka jsme byli zvědaví, jak to dopadne s pěší poutí, která byla naplánována z Budenína přes lesy krásnou krajinou do Votic. Na tak velkou a vzácnou návštěvu jsme vyrazili už v 7 hodin dokoupit a přichystat květiny do klášterního kostela, abychom to před příchodem poutníků stihli. Před devátou hodinou se náhle na chodbě objevil neznámý usměvavý františkán, že venku prší, jestli mohou do kostela. Za chvilku přibyli další a skupina se rozrostla. Byli to starší páni, jako například bývalý otec provinciál Jeroným. Bratři nechtěli žádné občerstvení a začali se tiše modlit.
Dokončili jsme s manželkou květinovou výzdobu v kostele a vrátili jsme se domů pro nějaké sladkosti ke kávě. Před desátou hodinou dorazila další skupina poutníků v čele se současným provinciálem, otcem Jakubem. Toho myslím toto malé putování nezaskočilo, protože i on je jedním z těch, kteří se pěšky vydali do Compostely.
Druhým bodem programu byla komentovaná prohlídka kostela i bývalého kláštera. Bratry úvodem přivítala paní starostka Iva Malá, paní Jana Zelenková a já. Prošli jsme kostel, kapli Panny Marie Votické a Galerii sv. Františka a pak jsme se přesunuli do bývalého konventu, kde se nachází celá řada expozic. Zde se jich ujala paní Zelenková.
Třetím bodem programu byla mše svatá s asi třiceti františkány, při které byl jmenován rektorem jeden z mladších bratří Michael. Měla nevšedního františkánského ducha. Přítomnost mnoha bratří františkánů působila svorností, jednotou a Boží láskou, která se projevovala i v řeči těla a úsměvem.
Po mši svaté jsme se všichni přesunuli do kaple Panny Marie Votické, kde došlo k zasvěcení celé české provincie františkánů sv. Václava Panně Marii. Myslím, že je to pro votickou farnost něco mimořádného a duchovně hodnotného. Slovy se to ani nedá popsat. Mějme na paměti, že zjevení Panny Marie v Medžugorji nabádá k modlitbě růžence a půstu a že je to největší zbraň k zastavení válek ve světě, doma i ve farnosti.
Následoval opožděný oběd, popovídání a cesta domů.
Doufám, že se u nás františkánům líbilo. Dokonce otec Šebestián projevil zájem přijet sem se svou plzeňskou farností.
Jiří Maršíček