Rada farnosti je jakási skupinka lidí, kteří na sebe vzali úkol pracovat pro farnost. Sestává v našem případě z obou kněží, všech kostelníků a pár ochotou nešetřících jedinců ;-)
Jednou za rok dostanou pozvání otce Václava (třeba něco jako prémie, kdo to slovo znáte) na společnou večeři do nejbližší restaurace. Kdo byste si myslel, že jde jen o to, že se nadlábnete a popijete podle vlastní chuti a za cizí peníze, byl byste na omylu. Zpočátku to tak pan administrátor ladí, ale nakonec se to provalí – jde stejně o pracovní večeři, ať děláte, co děláte.
Tentokrát přišli na pozvání také oba obětaví votičtí varhaníci a muzikanti. Zaslouží si to. Hrají skoro pořád, protože prostě musí. (Ale to oni rádi, že, Kačko a Vojto.) A pan Kureš, který také dorazil, znovu oslavil své x-té narozeniny. Pro tu příležitost přinesl dort, který sám upekl a nazdobil (nebo jsem na něco nalítla?) a který zmizel okamžitě v útrobách přítomných (ačkoliv vypadali nasyceni ještě nestrávenými dobrotami).
Kdo by v takovémhle rozpoložení nechtěl spolupracovat na hodnocení stolice (zvonové, na věži v Olbramovicích, samozřejmě), programu Noci kostelů, proběhlých událostí a vůbec celoroční práce, byl by sám proti sobě. Pan farář se totiž s nikým nemazlí (teda kromě Foxynky).
Teprve když mají toto všechno přítomní za sebou, nastává volná zábava.
Pokud můžu citovat otce Václava doslovně, tak tedy: „Přišlo mi to moc milé. Vlastně jsem si uvědomil, jak se začínáme znát a že se spolu začínáme i bavit. To zprvu nebylo. A bylo nás vlastně i hodně…“
Řekla bych, že oproti prvním setkáváním je zřetelný veliký posun k dobrému, takže si oněch pozvání vážím.
Děkuji, pane faráři.
Marta Malotínová