Svátost smíření

---

V naší farnosti se zpovídá min. 15 min. před každou mší svatou. Výjimkou jsou neděle, kdy kněží přejíždí z jednoho kostela do druhého. 

Po domluvě je možné sjednat i jiný termín.

---

Zpovědní zrcadlo: ke stažení >> ZDE << 

---

Svátost smíření neboli svatá zpověď, svátost pokání, svátost odpuštění, svátost obrácení, je především osobním setkáním se vzkříšeným Kristem. Jde o svátost uzdravující, ve které Ježíš Kristus prostřednictvím biskupa nebo zplnomocněného kněze odpouští hříchy, kterých se věřící dopustil po křtu. Je to Boží odpuštění všeho zlého, co člověk udělal proti Bohu, lidem a církvi. A tím nás vrací do křestní nevinnosti; nejen že odpouští hříchy, ale také jejich důsledky – ty odpouští plně nebo částečně. Díky svátosti smíření přichází také s velikou milostí do záležitostí, které mu ve zpovědi předložíme; aby je léčil, uzdravoval, vstupoval do nich a řešil za nás to, co je lidsky neřešitelné.

Katechismus definuje tyto duchovní účinky svátosti pokání:

1. smíření s Bohem, jímž kajícník opět nabývá milost
2. smíření s církví
3. prominutí věčného trestu, který si člověk zasloužil smrtelnými hříchy
4. prominutí, alespoň částečné, časných trestů, následků hříchu
5. pokoj, klid svědomí a duchovní útěcha
6. vzrůst duchovní síly pro křesťanský boj

Co je to hřích?

Bůh má s každým osobně svůj jedinečný plán, začínající zde na zemi a pokračující na věčnosti: záměr, směřující vždy k mému dobru. A to jak tomu současnému – pozemskému, tak věčnému. Proto nás Bůh učí a vede; proto nám dává svoje přikázání (Desatero).

Hříchem se však sám od těchto cest, kterými mě chtěl dobrý Ježíš vést, odděluji. Funguje to jako GPS navigace, která mi navrhne nejlepší cestu, ale já pak jedu někam úplně jinam. Někdy se dá vrátit na tu samou cestu, byť strastiplně, někdy ne. Ale vždy je zásadní cíl. A to samé platí s plánováním mojí cesty Bohem: cíl je moje spása, GPS je Bůh, cesta je život, vybočení z cesty je hřích, zajížďka jsou důsledky hříchů. Bůh mi naplánuje nejlepší cestu životem, ze které pak vlivem hříchu vybočím. Buď jen málo a Bůh mě nějak dokáže vrátit na cestu, která je pro mě nejlepší, zpět. A když to už nejde, snaží se mě alespoň dostat do cíle: spasit moji duši.

Hřích je tedy moje svobodné rozhodnutí proti jeho učení, vůli a proti jeho starostlivé péči. Takovým jednáním se proto vždy odděluji i od jeho lásky. Je to jako když mezi vysílač a přijímač dám železobetonovou stěnu. Pak nezáleží na jejich krátké vzdálenosti i na tom, že vysílač vysílá a přijímač přijímá. Stejně je přijatý signál minimální – právě kvůli této bariéře. A přesně touto bariérou je hřích. Přes ni Boží milost projít nemůže, nebo projde jen minimálně. I přesto, že Bůh nám svoje milosti dává pořád. Hřích tedy opravdu není jen něčím zanedbatelným, nad čím se dá klidně mávnout rukou a po čase na něj zapomenout.

Hřích se dělí na těžký a lehký. S těžkým hříchem, který od Boží lásky odděluje úplně, ani nesmím ke svatému přijímání, ve kterém Ježíše přijímám do svého nitra. Byla by to svatokrádež. Já se v tu chvíli dobrovolně zříkám Boha a přimykám k ďáblu. Je to akt mé svobodné vůle, kterou Bůh respektuje zde na zemi i na věčnosti. Proto se těžkému hříchu říká také hřích smrtelný => zemřu navěky.

Těžký (smrtelný) a lehký (všední) hřích

Těžký hřích "nás zbavuje společenství s Bohem a tím nás činí neschopnými dosáhnout věčného života; být zbaven věčného života se nazývá "věčný trest" za hřích" (KKC 1472). Smrtelný hřích ničí v srdci člověka lásku těžkým porušením Božího zákona; odvrací člověka od Boha, který je jeho posledním cílem a jeho blažeností, a to tím, že dává přednost nižšímu dobru před ním.

Hřích se stává smrtelným, když při něm spolupůsobí tři podmínky:

1. má za předmět závažnou věc
2. je spáchán s plným vědomím
3. je spáchán se svobodným souhlasem (srov. KKC 1857)

Závažná věc je upřesněna deseti přikázáními podle odpovědi, kterou dal Ježíš bohatému mladíkovi: "Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku" (Mk 10,19). Závažnost hříchů je větší nebo menší: vražda je závažnější než krádež. Je třeba brát v úvahu také postižené osoby: násilí páchané na rodičích je samo sebou mnohem těžší, než násilí páchané na cizím člověku. (KKC 1858)

Všední hřích ponechává lásku "naživu", ačkoliv ji uráží a zraňuje. (KKC 1855)

Důsledky hříchu

Abychom pochopili tuto nauku a tuto církevní praxi, je třeba si uvědomit, že hřích má dvojí následek. Těžký hřích nás zbavuje společenství s Bohem a tím nás činí neschopnými dosáhnout věčného života; být zbaven věčného života se nazývá "věčný trest" za hřích.

Na druhé straně každý hřích, i všední, vyvolává zhoubné lpění na tvorech, které musí být očištěno, buď zde na zemi, nebo po smrti, ve stavu, jenž se nazývá očistec. Toto očišťování zbavuje toho, co se nazývá "časný trest" za hřích. Tyto dva tresty nelze pojímat jako nějaký druh pomsty, kterou Bůh postihuje hříšníka zvenčí, nýbrž jako důsledky vyplývající ze samé podstaty hříchu. Obrácení, jež pochází z vroucí lásky, může dosáhnout naprostého očištění hříšníka, takže už nezůstává žádný trest. (KKC 1472)

Ve svátosti smíření se VŽDY (pokud splním podmínky k platné svátosti smíření) odpouští "věčný trest", tedy věčná záhuba; časné tresty se odpouštějí ve svátosti smíření dle míry kajícnosti penitenta (zpovídajícího se). 

Jak se správně zpovídat

A) Před svátostí smíření:

1. Pomodlit se pokání od minulé svátosti smíření
2. Zpytovat svědomí
3. Vzbudit lítost
4. Předsevzetí

Ad A1) POKÁNÍ

• Smysl pokání je odčinit vyznané hříchy
  • Je třeba si ale uvědomit, že já sám je nikdy ničím bez Boží milosti neodčiním!
• To udělil kněz v minulé svátosti smíření
• Pokud zapomenu, co jsem dostal za pokání, mohu jej nahradit něčím adekvátním a je to pak i vhodné vyznat ve svátosti smíření
• Velmi se doporučuje se pokání pomodlit těsně po zpovědi, nebo co nejdříve po ní, či si pokání zapsat

Ad A2) ZPYTOVÁNÍ SVĚDOMÍ

• Co se mi nepodařilo od minulé svátosti smíření
• Ve zkrácené formě je to pak vyznání hříchů
• Mohu si pomoci nějakým zpovědním zrcadlem (viz web, brožura v kostele)
• Velmi se doporučuje si napsat vyznání hříchů
  • Jsem klidnější
  • Není to ostuda
  • Mohu to pak symbolicky roztrhat či spálit
  • Lépe si uvědomím své hříchy
• Ve zpovědi se říkají hříchy: nepovedlo se mi to, to, to.
  • Není to rozhovor, není to sebechválení, co se mi daří
• Každý nějak hřeší: slovem, skutkem, myslí
• Mám přemáhat „tělo, svět, ďábla“
• Hřích (lehký) je i nevědomky spáchané zlo proti Bohu, lidem, církvi
• Základem je Desatero Božích přikázání
  • Ale nezapomínejme i na církevní přikázání
• Neznamená, že když si nemohu vzpomenout na nějaký hřích, že nehřeším:
  • Může to být špatnou přípravou, nebo naopak temnotou hříchu, kterou mám v duši a v ní hříchy nerozeznávám
    • př.: tmavého a světlého pokoje, kde ne/jsou vidět špinavá místa
  • Hřích zatemňuje mysl!
• Pokud mám pochybnosti, nejasnosti ve věcech víry, mravu; zda váhám, co je či není hřích, mám se obrátit na literaturu či na kněze při zpovědi či duchovním rozhovoru
• Je třeba rozlišovat lehký hřích a těžký (viz výše)
• Těžký hřích je ve vážné věci překročení Božího zákona vědomě, svobodně a dobrovolně
  • S těžkým hříchem nelze chodit ke svatému přijímání – to bych pak přijímal svatokrádežně a měl další těžký hřích

Ad A3) VZBUDIT LÍTOST

Je to vroucí modlitba k Bohu, kdy si mám uvědomit tyto základní věci (převzato z publikace Příprava na svátost smíření dnes):

1. Že jsem zhřešil i přes velikou Boží lásku ke mně, a že každým hříchem jsem Bohu ublížil
2. Prosit za odpuštění hříchů
3. Litovat všech svých hříchů
4. A slíbit polepšení (alespoň snahu)

Lítost dokonalá a nedokonalá

Lítost zaujímá první místo mezi úkony kajícníka. Je to "bolest ducha a odsouzení spáchaného hříchu, spojené s předsevzetím v budoucnu už nehřešit". (KKC 1451)

Vyvěrá-li lítost z lásky k Bohu, milovanému nade vše, nazývá se "dokonalá" lítost nebo lítost z lásky [contritio]. Taková lítost odpouští všední viny; dosáhne také odpuštění smrtelných hříchů, zahrnuje-li pevné předsevzetí jít ke svátostné zpovědi, sotvaže to bude možné. (KKC 1452) Lítost nazývaná "nedokonalá" [attritio] je také Božím darem, hnutím Ducha svatého. Rodí se z úvahy o ošklivosti hříchu nebo ze strachu před věčným zavržením nebo jiným trestem, jenž hrozí hříšníkovi (lítost ze strachu). Svědomí je tak pohnuto, že může začít vnitřní vývoj, který se působením milosti dovrší svátostným rozhřešením. Nedokonalá lítost sama o sobě nedosáhne sice odpuštění těžkých hříchů, ale připravuje na jeho přijetí ve svátosti pokání. (KKC 1453)

Ad A4) PŘEDSEVZETÍ

Ještě dříve než kajícník přistoupí ke svátosti smíření, sám si stanovuje předsevzetí. Mělo by se jednat o něco konkrétního a zároveň splnitelného – vždy však jen jedno. Předsevzetí by nemělo být ani moc široké: polepším se ve všem – je totiž předem jasné, že je to nesplnitelné; ani neurčité: trochu se polepším.

Je vhodné, aby se předsevzetí týkalo úsilí o konkrétní ctnost, která by mohla napomoci k překonání sklonu k jednomu z častěji vyznávaných hříchů. Nebo se může zaměřit i na boj s některým hříchem. Je dobré si dávat opakovaně stejné předsevzetí tak dlouho, dokud není úplně zvládnuto, a pak teprve další. Pokud kajícník denně na tomto předsevzetí pracuje, nastává u něj zřetelný posun k dobrému. A co teprve kdyby důsledně každý rok plně zvládl jedno předsevzetí (převzato z publikace Příprava na svátost smíření dnes). 

V čem spočívá opravdové předsevzetí?

(převzato z publikace Příprava na svátost smíření dnes)

Opravdové předsevzetí zahrnuje následující rozhodnutí:

1. Vyvarovat se alespoň všech těžkých hříchů a každé dobrovolné blízké příležitosti k nim.
2. Statečně vzdorovat zlým náklonnostem a pokušením s využitím nadpřirozených i přirozených prostředků (modlitba, svaté přijímání, život v Boží přítomnosti, pracovitost, přátelskost, četba dobrých knih, aktivní odpočinek, atp.).
3. Odpustit nepřátelům a všem, kdo ublížili.
4. Vrátit cizí věc, napravit dané pohoršení a způsobenou škodu.
5. Je-li třeba, omluvit se a učinit krok ke smíření.
6. Konat všechny své povinnosti.
7. Dát si konkrétní splnitelný úkol, na kterém budu pracovat do příští svaté zpovědi.

Může kněz odmítnout udělit rozhřešení?

(převzato z publikace Příprava na svátost smíření dnes)

Kněz, který při svátosti smíření zastupuje milosrdného Pána, musí vždy udělit rozhřešení, s výjimkou následujících případů:

1. Kajícník nevyzná ani jeden hřích – pak není co odpouštět.
2. Zpovědník zjistí, že u těžkého hříchu schází opravdová lítost (spojená s rozhodnutím nadále již v hříchu nepokračovat)
3. Vyznaný těžký hřích má takovou závažnost, že je spojen s církevním trestem, který z hříšníka nemůže sejmout zpovídající kněz, ale nějaká vyšší církevní autorita. V tom případě má kněz povinnost poradit nebo sám zprostředkovat budoucí sejmutí církevního trestu.

B) Svátost smíření

1. Znamenáme se křížem
2. Stručně se představit (jsem kněz/vdovec/v manželství/svobodný atd.)
3. Říci, kdy jsem byl naposledy u svátosti smíření
   1. zde je dobré chodit pravidelně (třeba 1x za měsíc), nebo si data psát
4. Vyznání hříchů (rozebráno viz výše)
5. Ukončit vyznání hříchů (např. to jsou mé hříchy, lituji jich a chci se zlepšit apod.)
6. Vyslechnout kněze, který mě snaží nasměrovat blíže k Bohu
7. V případě nutnosti se kněz může ptát, aby doplnil či upřesnil vyznání hříchů
8. Přijmout pokání
9. Vzbudit lítost
10. Přijmout rozhřešení (pokud možno vkleče = skutek pokání)
11. Propuštění

C) Po svátosti smíření

1. Poděkovat za odpuštění hříchů
2. Pomodlit se pokání

V textu výše byly uvedeny citáty či parafráze z publikace Příprava na svátost smíření dnes.

Vše, co je zde uvedeno, není určeno pro komerční využití, ale jen pro vnitřní potřebu farnosti a k výukovým účelům.