Spolu a ještě silnější
Padla tma a vy jste již dokončili své denní povinnosti. Kupříkladu jste se vrátili ze školy či odevzdali důležitou práci. Cítíte se unaveni, ale stále máte pocit, že jste na něco zapomněli. Pomalu vstanete a do svého, již celkem objemného zavazadla ještě nacpete další termo tričko – nikdy nevíte, kdy se bude hodit, že jo :) Ano, v kalendáři a vždy, když zapnete svůj mobil, stojí datum 7.2. – přesněji řečeno – pondělí. O den později se již vydáváte vstříc dalším společným zážitkům s lidmi, kteří vám za poslední půlrok velmi přirostli k srdci.
Jako první se na naši akci „mládež na horách“ vydalo auto otce Václava, po strop naskládané zavazadly, spacáky, lyžemi, běžkami, snowboardy a dalšími všemožnými věcmi. Nepočítám samozřejmě ohromný nákup, který po cestě obstaral otec Václav spolu s Martinem, který je nám známý jako náš věrný kuchař, poeta, hráč na kytaru a velmi charismatický člen naší výpravy (mimo jiné přispěl do naší mládežnické zážitkové kroniky článkem o Vikariátní víkendovce). Nesmím opomenout, že termín "auto otce Václava, po strop naskládané zavazadly, spacáky, lyžemi, běžkami, snowboardy a dalšími všemožnými věcmi,…“ není úplně na místě, protože minimálně dva lidé (Martin a Václav) se do toho auta se značným přehledem vešli. :D Pokus propašovat do auta ještě jednoho člověka skončil bohužel neúspěšně…
Ostatní členové naší lyžařské výpravy se sešli na olbramovickém nádraží. Odtud pokračovali vlakem, přes Prahu a Trutnov, až do Svobody nad Úpou. Zde byli nabráni P. Václavem a jeho (již vyskládaným) autem a dopraveni až na konečné místo – milovanou chatičku v malebné krkonošské vesničce, nesoucí název Horní Maršov, kde již mnozí z nás v září strávili jeden krásný víkend. Ve vlaku padlo spoustu slov různého významu – zapříčiněno hrou Slovní fotbal, ale i různé vtipné, zažité příhody. Proto se posádka, cestující vlakem, rozhodně nenudila.
Cílem tohoto společně stráveného týdne bylo hned několik věcí – užít si ho sportovně (proto všechny ty lyžařské a snowboarďácké věci), odpočinout si od každodenního shonu, stresu a stereotypu, načerpat nové síly, budovat mezilidské vztahy, ale zásadní je pro mne zmínit jednu věc – posunout se dále duchovně a naučit se překonávat nelehké situace a přijímat věci tak, jak nám jsou dány do rukou.
Nad touto úvahou bych se na malou chvíli ráda pozastavila. Pro některé z nás to byla premiéra v různých směrech – někdo stál poprvé na lyžích a jeho největším strachem bylo to překonat. V partě plné lyžařů a snowboarďáků vám zrovna toto moc sebevědomí nedodá, že… Někdo měl první čtení při mši svaté v kostele, někdo naopak stál před hooodně zásadním rozhodnutím,.... :)
Ale k tomu všemu nám pomáhala přítomnost ostatních a přítomnost Kristova. Protože (jak s oblibou říká pan farář Václav) když všechno stavíte na Kristu, ať už jde o budování mezilidských vztahů, nebo cokoliv jiného, je to ohromně požehnané... :)
Zde jsme se navzájem všichni podrželi a podpořili, když bylo potřeba, a zvládli jsme si velmi užít celý týden, a že tedy bylo z čeho vybírat. Někdo se našel v lyžování/na snowboardu, někdo radši běžkoval a někdo nejradši hrál společenské hry nebo se jen tak stmeloval, vařil, či vedl obsáhlé diskuze. Teď tu musím zdůraznit fakt, že navzdory naší jinak velmi mírumilovné partě lidí, jsme každý večer vedli sněhovou bitvu. Nejdříve se hrálo takticky, dokonce vznikaly různé léčky a nástrahy, ale nakonec se strhla veliká bitva „všichni proti všem“, která sice skončila velmi nečekaně (vlivem jedné velmi unavené a netolerantní paní), ale i tak za mě dopadla více než povedeně.
Každý den jsme, když nepočítám noční program v podobě povídání či filmů, zakončili soukromou mší svatou, kde každý z nás měl prostor vyzdvihnout své prosby, přání, poděkování, ale třeba i obavy a za toto všechno se následně pomodlit při adoraci, která se taktéž stala naší takovou večerní záležitostí, při které jsme mohli budovat náš duchovní vztah, každý sám za sebe. Mše se nám moc líbily, jelikož byly velmi přátelské a společně jsme se spojili v modlitbě Páně a naladili se na stejnou vlnu, což nám potom vydrželo až do brzkých ranních hodin, kdy jsme se postupně ubírali alespoň trochu vyspat – s vidinou dalšího dne, stráveného na nohou s lyžáky, či s vidinou doby blížícího se odjezdu, se šlo spát docela těžce, to nebudu zapírat. Ale únava vždy nakonec zvítězila, aspoň na chvilinku. :)
V sobotu jsme mohli slavit mši i s veřejností a varhanami, které přeci jen zakryjí zpěvákovy chyby při žalmu, že :))… Takže zpěvák dodatečně moc děkuje varhaníkovi. A samozřejmě i širší veřejnosti, že se nebáli přijít a užili si to alespoň tak, jako my.
Cesta nazpátek byla již trošku smutnější, jelikož se každý z nás nerad loučil s Maršovem, horami a i s ostatními. O to více nerad se každý z nás vracel do svých domovů/škol, ale jak nám na poslední mši řekl P. Václav – nikdo z nás by se tím neměl nechat ovládnout, naopak, všichni se můžeme těšit na další společně strávené chvíle. Velkou část cesty zabralo vzpomínání a jakási reflexe a hodnocení uplynulého týdne a taky fakt, že minibar ve vlaku je sice hrozně nedostupný, když ho nejvíce potřebujete, ale pro cesty do Maršova a z Maršova naprosto nezbytný. A pokud ani tak nesplní vaše očekávání, chuť si potom můžete spravit například v KFC, nebo v Burger Kingu – když tedy máte čas anebo vám zrovna nezruší milovaný vlakový spoj.
Z každé takové akce přijedete naprosto vyčerpaní a unavení, jelikož jste v průměru naspali asi tak tři hodiny denně (jen těžko by se dalo srovnávat středeční a nedělní ráno), ale jste potom nesmírně šťastní, vděční a duchovně zase malinko jinde. A minimálně v pondělí ráno se vám vstává trošičku lépe než obvykle.
Velké poděkování ode mě osobně patří všem, kteří se za nás modlili, kteří jakkoliv přispěli a tím nám pomohli zrealizovat celou více než vydařenou akci, našim tolerantním rodinám, panu faráři Václavovi, který toho pro nás velmi dělá a neustále nás učí jít za Kristem tou správnou cestou, ohromně nás motivuje a s čímkoliv pomůže. Děkuji i všem, co jste jeli taky, všem aktivním kuchařům – a že nás odborníků na těstoviny je :))). Všem, kteří ochotně vysvětlovali pravidla záludných společenských her, nebo dávali pozor, aby se ostatní příliš nezranili na běžkách… A že jsme si to společně mohli užít, něco takového již bylo potřeba v této hrozně hektické době. Ohromně mi na vás všech záleží :) Velký respekt také pro Václavovu běžku, která to tedy sice odnesla dost krutým způsobem, ale sloužila dobře… Když o tom teď přemýšlím, mohla bych tu děkovat ještě zítra, pozítří a celý život, což je také důležité, jelikož člověk by nikdy neměl zapomínat, že věci, které má, nejsou samozřejmostí. Ale co je samozřejmostí, že nikdo z nás nemá takového času, aby tu mohl číst všechna moje poděkování,… Takže doufám, že si rozumíme v tom, že poděkování si zaslouží úplně každý a já už toho nechám a opět se odeberu na kůr, kde mi to svědčí poněkud více než na lyžích, co si budem…
Na závěr mám pro vás malou radu. Nebojte se čelit nepříjemným situacím a nebojte se svěřit svoje problémy Kristu. Jelikož budete velmi překvapeni, jak se vám to vrátí. A i když se vám bude zdát, že to, o co se snažíte, nemá smysl, pokuste se vytrvat a hlavně neztrácet pevnou víru… Obzvlášť v dnešní době je to velmi důležité.
Takže zas někdy…
Kateřina Křížková
Farní mládež na horách
