Rybovka 2025 - Votice a Sedlec

Ono se řekne Rybovka… Na tom nic není. Rybovku přece každý zná, každý ji někdy slyšel, každý umí zanotovat aspoň Hej, mistře, vstaň bystře! Každý muzikant ji někdy hrál, každý ji zpíval, i kdyby jen doma u rádia. I já jsem na ní vyrostla, každý rok nám ji táta pouštěl z gramofonové desky při zdobení stromečku. Poprvé jsem ji hrála na flétnu na gymnáziu, pod vedením našeho učitele matematiky, radši nechtějte vědět, jak je to dávno. Napříč celou školou dal dohromady sbor i orchestr, přivedl posily z řad svých hudebních přátel a koncertovalo se v tělocvičně pro rodiče.

Rybovka se v době adventu a Vánoc hraje u nás všude, zpívají ji profesionální i amatérské sbory, zazní i v lidovém pojetí v Praze na Kampě i na hlavním nádraží, kdokoliv může přijít zpívat i hrát. Už jsem kolikrát slyšela ve svém okolí, jak kdosi s výrazem ostříleného všeznalce říká: Rybovka se nezkouší, ta se rovnou hraje.

Ne tak s naším Václavem. S ním se Rybovka zodpovědně připravuje, zkouší a ladí. Přesně jak si to takové dílo zaslouží a vyžaduje. Přípravy na Rybovku vlastně začnou hned, jak skončí ta předchozí. Schází se organizační tým, aby zhodnotil právě ukončenou sezónu, zanalyzoval, co bylo dobré a co mohlo být lepší, co fungovalo a co uděláme příští rok jinak. Řeší se termíny na další rok. (A k tomu si ve stejném složení ještě mezitím „střihneme“ koncert na Noc kostelů.) Na podzim se rozbíhají zkoušky, dává se dohromady orchestr, sólisté, řeší se a ladí spousta organizačních věcí, všechno musí být předem jasné, připravené, nic nás nesmí zaskočit.

Po Novém roce a po pražské šňůře v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně na Vinohradech se celý rybovkový cirkus stěhuje do Votic, aby zde – v podstatě na domácím hřišti – předvedl, co umí.

Rybovka ve votickém kostele sv. Františka z Assisi je speciální, alespoň pro mě, a myslím, že nejsem sama. Vždyť hrajeme a zpíváme pro místní. Tým funguje jako dobře namazaný stroj a brzy je vše připraveno – od praktikáblů pro sbor, prostoru pro orchestr, zapojení varhan, nazvučení, až po teplý čaj v zázemí. Ještě rychlá zkouška, přece jen orchestr se musí sehrát v mírně obměněném složení, ale nové posily jsou profíci a rychle si na sebe zvykáme. Zkusíme si několik důležitých míst i se sborem. Do kostela už přicházejí první posluchači a my se mačkáme v boční chodbě, připraveni předstoupit před publikum. Nastupujeme, rovnáme se na židlích a praktikáblech a čekáme na onu slavnostní chvilku, kdy Václav zvedne nad hlavu dirigentskou hůlku. V tu chvíli jako by se na sekundu zastavil svět a pak už se ozve od varhan TAP TA-DA-DAM. Smyčce odpoví pizzicatem, mně vhrknou slzy do očí, rozbuší se srdce a vím, že zbývá jen pár taktů do nástupu flétny. A že začíná pěkně zostra a vysoko!

A už to jede a nedá se to zastavit. S radostí a plesáním vyprávíme dobře známý příběh o zvěstování Kristova narození a příchodu pastýřů k jesličkám. Orchestr se rozjíždí, sbor burácí Aleluja, aleluja, chvalme Boha mocného… a potom… tohle vám prostě musím říct: v Offertoriu se zpívá: Naštymujte hudby jasné, ať nám to jde všecko krásně, jenom řádně do toho, hrajme, co je slušného! A přesně v tuto chvíli vedle mě sedící klarinetista začne čistit svůj klarinet! A dělá to tak vždycky. A já nevím, jestli se mám smát nebo plakat dojetím. Tím se pro mě doslova naplňuje vánoční poselství naší Rybovky.

A už je tu Závěr a my se srdcem spokojeným kráčíme od Betléma, slibujeme Bohu věčnou chválu, až na věky amen. Amen!

Potlesk publika nás těší a hřeje u srdce, vždyť jsme odvedli kus poctivé práce. Společně si zazpíváme Narodil se Kristus Pán a … konec? Ne! Všechno rychle zabalit, naskládat do aut a vyrazit směr Sedlec. Vždyť tam na nás čeká ještě jedna výzva, doladit se o více než půltón níže k místním píšťalovým varhanám na kůru kostela sv. Jeronýma a dát si pravou „rybovskou“ Rybovku, jak ji asi hrávali na konci 18. století v nedalekém Rožmitále pod Třemšínem pod vedením regenschoriho Jakuba Jana Ryby. Jen jich asi tenkrát nebylo na kůru sto - jako je nás :-)

7. ledna 2025, Veronika Rothová