Reflexička z Maršova

Sedím a přemýšlím.

Jako už spoustu hodin, poslední týden a půl. Člověk si pomalu, ale jistě uvědomuje, kolik pravdy je na tom, že čas plyne o mnoho rychleji, pokud ho trávíme s lidmi, které milujeme, a když děláme věci, které nás naplňují a baví. Letošní zimní Maršov se opět nesl v krásném Kristově duchu, jenž nás opět obohatil o spousty nových zážitků, poznání, zkušeností, byť vždycky ne nejšťastnějších. Vy, co mě už nějaký ten pátek znáte nebo jste ode mě už něco četli, dobře víte, že to vždycky popisuji velice emocionálně. A dnes tomu nebude jinak. Po velice dlouhém plánování, uskutečňování, dohadech, a nesčetně připomínkách jsme se dne 7. 2. 2023 opět odebrali na místo zvané Horní Maršov, malebné a krásné vesničky, odkud už si mnozí z nás odvezli spoustu krásně strávených chvil. Počasí nám opravdu přálo, a ačkoliv úterní cesta z Úpy v -12ti stupních Celsia nebyla nejpříjemnější a kostelní prostředí jakbysmet, sněhu bylo opravdu hodně a hlavně – většinu dní svítilo Sluníčko! Takže už jen s vidinou pořádné kupy sněhu a slunečného počasí, jsme nedočkavě počítali každou minutu do odjezdu do milovaného Maršova.

Jak to tak v zimě, když se jede lyžovat, bývá, nechybělo auto, po strop naskládané lyžemi, lyžáky, běžkami a kufry plnými termo-prádla. Naše milá skupinka se opět rozšířila o nové tváře a tak si myslím, že těleso o tolika lidech - rovných 12, se nikdy nemůže nudit. A vskutku ne. Když jsme společně netrávili čas na lyžích, běžkách, snowboardech, ve skibusu, či lanovce, vždy se něco našlo. Zkusme teď prosím nepočítat fakt, že docela dost bodů padlo i na trávení času poblíž sjezdovek – ovšem ne na lyžích, ani na kotvě, či lanovce, ale v nejbližších restauracích a boudách. Jelikož, co si budeme, každému z nás občas vyhládne, nebo dostane chuť všechny pořádně zdokumentovat u jídla, odpočinku, anebo se chce ať už dobrovolně či nedobrovolně na chvíli zbavit milovaného Eplu. Dle mého závěru, úroveň socializování se opět o něco stoupla. Lze zmínit kupříkladu společné vaření či mytí nádobí, které jsme (po úspěšném rozřazení) absolvovali ve skupinkách. Velice důležitá pro nás také byla každodenní mše a následná adorace, která se někdy k očekávání všech stala taktéž velmi emocionální záležitostí. Společně strávené večery taktéž stojí za zmínku a potvrzuje to můj předchozí výrok, ze kterého vyplývá, že jsme spolu skutečně strávili několik dní v kuse.

Můžu za všechny říci, že spolčo, které vzniklo v naší farnosti, je skutečně požehnané a velice odolné. Sešli jsme se jako parta velice fajn lidí, naprosto výjimečných a odlišných osobností. V každém z nás se odvíjí jiný příběh, prožíváme denně jiné zážitky a emoce, ovšem společenství, které společně máme, nás spojuje a ukotvuje ve víře. Můžeme se navzájem motivovat a posouvat a to je tak strašně vzácné, že se mi z toho úplně derou slzy do očí. Už zase. Poslední dva týdny nás všechny utvrdily v tom, jak je strašně důležité mít kolem sebe lidi a naučit se překonávat tu velice mocnou komfortní zónu. Mnozí z nás se při závěrečné „reflexi“ (uvozovky, protože ne všichni mají v lásce toto slovíčko, a tak to beru jako jakousi úctu k nim ) shodli, že tím, jak se už daleko více známe (prožili jsme společně už pátý Maršov, do toho se každé dva týdny vidíme na spolču i na schole,…) se začaly daleko více projevovat naše vlastnosti a s tím jednak ty dobré, ale i ty horší stránky naší osobnosti. Daleko snáze si můžeme se vzrůstající důvěrou vůči ostatním dovolit nebýt vždycky těmi šťastnými, bezstarostnými a v dobré náladě. Jak jsem psala z kraje tohoto odstavce, zkrátka, každý z nás žije naprosto rozdílné životy. Ovšem výhoda takového spolča je, že vždycky se najde někdo, kdo špatně naladěné jedince prostě kolem sebe mít nechce, tím pádem se snaží o sto šest všechny rozveselit a většinou se mu to ve velice krátké době povede. Potom se třeba stane, že se pláče a směje zároveň, ale ve finále jsme všichni ohromně vděční a nadšení, že se máme…. Touto cestou moc děkuji panu faráři, že jsme opět měli tu možnost setrvat pár dní mimo každodenní shon…

Co napsat závěrem?

Po letošním Maršově ve mně vířilo nespočet myšlenek a dojmů. Trvalo mi delší dobu, než jsem to zvládla zpracovat a stále spoustu věcí zpracovávám. Na jednu stranu bezmezné nadšení – to samozřejmě. Kdo nebyl v Maršově, těžko dokáže pochopit předchozí větu. (Také jsem cílila na mladé, kteří s námi dosud nebyli a třeba by se příště chtěli přidat, mrk mrk :-) )

Ovšem, na druhou stranu je ve mně také nekonečné množství otázek. Spousta věcí se mnohdy stane, aniž bychom na první pohled znali důvod, podstatu. Nemusí to býti vždycky pozitivní věci, naopak něco, co vám změní život z vteřiny na vteřinu, leč směrem, kterým nechcete. Tyto věci nás v daném momentu velice rozhodí. Vaše blízké okolí vám říká – tak nad tím už nepřemýšlej, stalo se to. Mělo to tak být. Jenže vám to nestačí. Hledáte tak dlouho důvod a častokrát se ani neobracíte na Boha, jen tápete a ptáte se – Proč?... Postupně se to ale hromadí… Není úniku…

Má to tak každý z nás. Možná tím více ten, kdo někdy začal trochu víc přemýšlet možná ne úplně tím správným směrem (a ten jeden člověk teď ví, o čem mluvím). – Nikdy na to nesmíme být sami. Pokud stojíme na straně dobra, věříme, že na nás zlo nikdy nemůže. Musíme tomu věřit. Je to jedna z mnoha věcí, která naši víru dělá vírou a je důležité na ni nikdy nezapomínat. Bůh nám vždy pomůže. Vyžaduje jen naši plnou důvěru a touhu po poznání. Zdá se to tak jednoduché viďte…?

Káťa Křížková