Advent, jak zmínil při kázání na první adventní neděli o. Václav, je dobou zbožného a radostného očekávání Mesiáše. Pro křesťana to není čas pouhého vzpomínání na to, co se kdysi v Betlémě přihodilo, ale je to doba touhy po modlitbě jako vědomé odpovědi na lásku Boha, touha každého z nás po svatosti, touha po příchodu Krista do našich životů – teď i na konci časů.
Advent není doba postu a pokání, ale vnitřního naladění na zázrak, který oslavujeme každé Vánoce. A když se má člověk naladit, nedocílí toho obvykle generálním úklidem domácnosti, pečením čtrnácti druhů cukroví, ani sprintem po obchodních domech. Spíš ho opanuje nervozita z toho, že zas všechno nestihl, nebylo dokonale uklizeno, balicí papír nevystačil na všechny dárky a nesehnal finskou jedli.
Třeba se nám už letos povede dát víc času Bohu, partnerům, dětem, rodičům, knížce, návštěvě někoho osamělého… možností jsou spousty.
Kéž nám k tomu pomohou i při dnešní mši požehnané adventní věnce, jejichž zelené větve symbolizují život, kulatý tvar společenství s Bohem a lidmi a svíce Boží světlo, které všechny osvěcuje.
A když si uděláme čas na čtvrteční roráty, Pán nám přispěchá na pomoc, aby letošní adventní doba stála za to.
mm