Nemysleme si, že Vánoce jsou jenom časem radosti a plesání! Vánoční svátky i jejich liturgie mají, dá se říci, různé barvy, různé chutě, různé věroučné odstíny. Středověk chápal Vánoce spíše jako předzvěst Velikonoc než jako jejich protiklad. Už tím, že Boží Syn sestoupil z nebeské věčnosti sem do časnosti a narodil se v chlévě, se už vlastně přihlásil o cestu utrpení vedoucí ke kříži. A ústrky provázející Kristovo narození (v hospodě nebylo místo, dítě se rodilo v boudě na slámě a mezi dobytčaty) to doříkávají dostatečně. Promlouvá zde důraz na Kristovu oběť i určitá rovina bolesti a vážnosti. Kdo nevěří, může si poslechnout Messe du Jour de Noël (Mši pro svátek vánoční) Mistra Léonina od Notre Dame ze dvanáctého století – jak zvláštně introvertně a stroze dnes působí tyto zpěvy o poselství Vánoc...!
Roráty, které se každý adventní čas na kůru svatováclavského kostela ve Voticích během ranních adventních mší zpívají, jsou pro tyto odstíny vánočního poselství dosti vnímavé. Proč to zvláštní slovo – „roráty“? (Moji rodinní příslušníci, když mě vyprovázejí ke zkouškám i k provádění této hudby, říkají raději „roráky“; prý to zní ještě zajímavěji a havran zůstává ostatně zvířetem častým v tomto období zasněžených plání.) Jedná se o počátek starozákonního verše 45,8 z Knihy proroka Izajáše v latinském znění: „Rorate coeli desuper...“ (Rosu dejte, nebesa shůry) – Roráty patří právě do adventní liturgie, dávají duši těch, kdo se jich účastní, zakoušet přípravu k otevření se vánočnímu mystériu. Vícetýdenní cyklus pak zachycuje určitou dynamiku, liturgické sdělení rorátů nezůstává stát na místě, ale chce spět k určitému prohlubování. V rorátech hraje důležitou roli mariánská zbožnost, důraz na Pannu Marii, která přijímá poselství o svém početí z Ducha svatého, poselství, které ji nejprve zcela přesahuje, postupně však k přijetí své role ve zjevení spásy Marie vnitřně uzrává. V těchto stopách i křesťan zraje k porozumění dosahu vánočního tajemství – Narození Páně.
Je nejvyšší čas zdůraznit, že roráty jsou specifickou formou ranní bohoslužby. Důležitou roli tu hraje kontrast temnoty a světla. My, kteří hudbu rorátů na kůru zpíváme a hrajeme, ale i vy, kteří se dole účastníte mše, se samozřejmě hledíme povznést nad nízké teploty venku i v kostele, nad nepohodlí brzkého vstávání i nad všudypřítomnost zimní temnoty. Ale tato úskalí představují součást duchovního poselství rorátů. Starobylá melodika českých rorátů, sahající vznikem různých svých částí tu do baroka, tu do renesance nebo i do středověkého gregoriánského chorálu, představuje dosti uvěřitelnou pohlednici z dob, kdy hořící louč a svíčka znamenaly vrchol všeho komfortu. Tak jako skromné světlo svíčky proráží temnotu, tak se i elementární melodie strohých rorátů noří z ticha a dává nám zakusit více z poselství evangelia: nesamozřejmost spásy, její darovanost Bohem, to, že příchod Vykoupení nepředstavuje nic předvídatelného, nic nárokovatelného – Spasitel přijít nemusel, toliko z Božího obdarování se tak stalo.
Marek Feigl
Adventní roráty 2024
Snímky Veronika Rothová, archiv farnosti
