Svátek sv. Huberta, patrona myslivců a lesníků a potažmo všech Hubertů, je v kalendáři až 3. listopadu. Slavnostní Svatohubertská mše, kdy je kostel plný myslivců, jejich rodinných příslušníků, trubačů a loveckých trofejí, však probíhala ve votickém kostele sv. Františka už 15. října. Celou mši doprovázel hudební soubor ,,Povltavští trubači". Hlavním tématem promluvy P. Václava Revendy byla, v návaznosti na biblický text, hostina. Hostina, jako tmelící prvek vztahů i místo sdílení a společné činnosti. Modlitba přímluv a proseb k Bohu byla vztažena k přírodě a pochopitelně k činnosti myslivců. Po skončení mše byli všichni pozváni k občerstvení na farní zahradu.
Kristýna Němečková
------------------------------------------------
S nedělním kuropěním se na farním dvorku objevilo několik myslivců v pracovním oděvu, manželská dvojice Odvedle a tři ženy a muž z farnosti, aby se pustili do příprav zahradní slavnosti. Celou zahradu už v týdnu posekal pan farář a protože foukal vítr, nezbylo ani památky po včerejším dešti – tedy jsme si nestihli ani nohy urousat při rozestavování a utírání zahradního nábytku a přinášení rekvizit potřebných k uvítání a pohoštění lidí, které jsme očekávali. Chlapi pracovali rychle a sehraně, a tak zanedlouho mohli odejít, aby se převlékli do svátečního. Zahradu přenechali ženám, aby doladily, co bylo potřeba. Mezitím dorazila Verča z MKC se skupinkou dětí (ty hned nadšeně obsadily hřiště a pak se vrhly na sbírání spadaných ořechů) a začaly přicházet kostelní pekařky a cukrářky, které jsou proslulé svými báječnými sladkými i slanými dobrůtkami. Vráťa nachystal sud piva, natáhli jsme prodlužovačku, Jana přinesla uzeniny a chleba, ještě pár instrukcí a mohli jsme odejít do kostela na svatohubertskou mši. O té píše Týna, proto přeskočím…
A je poledne. Zvony zvoní, mše končí a na zahradě už se to hemží dalšími dobrovolníky, kteří se smysluplně motají kolem obrovského hrnce s gulášem, chlebíčků od Kláry a čerstvě vyuzených klobás z masny Kokoruďů, aby pomohli s nasycením všech vyhládlých příchozích. Vráťa s Blankou zajišťují tekuté občerstvení a příběh pokračuje asi tak, jak si to představoval onen král, o kterém byla řeč v dnešním evangeliu – hosté přišli, setrvali v hojnosti a v pospolitosti, služebníci je náležitě obskakovali, usmívali se všichni, protože byl důvod, barevné listí šumělo, bubliny piva něžně praskaly, Čeřenka se tvářila mírně (a taky se na nás všechny smála) a nad tím vším se svou rozjasněnou tváří bděl Hospodin, kterému buď chvála za to, že vyslyšel naše modlitby a dal nám navzdory předpovědím odborníků slunečný den (opravdu zapršelo až před šestou, vzpomínáte si?) a radost ze setkání.
Já děkuju všem, kteří se jakkoliv podíleli na přípravách i následném úklidu, finančně, osobně svou pomocí, v kostele, na faře i zahradě, logisticky, ve svých kuchyních, zpěvem a hrou, modlitební podporou doma, při pečení, vaření a uzení, těm, co to všechno vymysleli a co nakoupili, obstarali a zařídili, panu faráři, který laskavě kolem všeho kroužil, ve všem nás podporoval a do všeho se zapojoval… U Města a myslivců to moc neznám, takže tady by měl mé jednoslovné poděkování rozvést někdo obeznámený, jistě patří díky přinejmenším panu Kývalovi…
Děkuju, Bože, děkuju, lidi.
Výdech...
A za rok, třináctého října, se prý sejdeme znovu!
Ať se ten rok vydaří všem!
Marta Malotínová