Podzimní víkendovka Maršov

Tématem letošního zářijového Maršova se „v hlaholu trub a znění lyr“ (jak krásně popsal Narození Páně Václav Renč) nesla věta – „Být povolán!“, a to konkrétně k radosti z víry. Proč jsem se rozhodla přirovnat Narození Páně zrovna k našemu tématu? Víte, tehdy, když se narodil Ježíš Kristus, lidé se doopravdy radovali. Jejich duše zaplavil pocit úlevy, ohromné vděčnosti a neskonalé radosti, že se splnilo ono Písmo svaté a oni již více nemusejí mít strach ze smrti. Sám Bůh Otec posílá svého syna, aby dal lidem po mnoha generacích útrap a soužení naději. Tehdy lidé měli doopravdickou, nepomíjivou radost, tehdy skutečně v srdci měli lásku, naději a víru. Tehdy neváhali ani sekundu a vyráželi desítky, stovky kilometrů, aby se svému králi poklonili… Lidé postupem času otupěli; když srovnáte dnešní dobu s dobami minulými, žijeme opravdu v antikřesťanském světě. Daleko více celý svět ovládají jakési kulty, či se společnost ocitá bez jakékoliv víry a naděje. Ovšem k víře a naději se velice úzce pojí i láska a rozhodně nejen pro ten obrázek spojené kotvy, kříže a srdce. Lidé bez víry a bez naděje jen těžko dokážou milovat. Aspoň tedy ne doopravdy.

Jak již jsem zmiňovala, tématem tedy byla především radost z víry. Náš čtyřdenní pobyt ovšem nemusím popisovat jako deník, od toho si můžete přečíst Maršovy minulé. Vynechám dnes věty typu ‚naložilo se Václavovo auto našimi zavazadly‘ a ‚byli jsme v Kauflandu‘ – vždyť už to znáte. Podle mě je důležité dnes vypíchnout, co jsme se dozvěděli a co nám to dalo. Avšak jediné, co mi dovolte zmínit, byla bobová dráha, na kterou jsme se vydali kvůli špatnému počasí na výlet. Rozhodně to stálo za to a pro milovníky adrenalinu je tato atrakce jako dělaná… :-)

Tento zářijový Maršov byl zkrátka zase úplně jiný a myslím si, že dost náročný. Teď si prosím všichni upřímně sáhněme do svědomí – kdo z nás má opravdovou radost z víry? Teď jsem mnohé možná dostala, stejně jako Václav nás, když nám toto téma představil. Nejednoho z nás tím zarazil a už jsme mohli očekávat velice náročné téma. Václav se za celý pobyt postaral o velice intenzivní duchovní program, který mu musel dát velkou práci a jako pomocník mu byl nejen Pán Ježíš, ale i duchovní otec z farnosti Vrchlabí, páter Jiří Šlégr, který se taktéž postaral o neskutečně poutavou přednášku, jelikož býval dlouhé roky ředitelem Papežských misijních děl. Tato organizace se zabývá šířením křesťanské víry a pomocí chudým zemím, zejména v Africe a Asii. Součástí veškerého programu také byly volné i vážné diskuze a moc oběma děkuji.

Ani tentokrát nechyběl velmi emotivní film – tentokrát o hrdince 2. světové války Sophii Schollové a o jejím velmi intenzivním prožívání radosti z víry, i v těch nejkrutějších časech. Samozřejmě byla k dispozici i svátost smíření, ranní chvály a i moc pěkně udělaná adorace na téma pokračování příběhu o Karlíčkovi a Ježíškovi a také zde byly zahrnuty prosby a díky.

Co mi celý pobyt dal a co si odnáším?

Především hodně slz (jak během pobytu, tak i po něm) a hodně přemýšlení. Utvrzení pocitu neskutečné úlevy, když se člověk po pádu na dno může vrátit zpět. A víru, že ta neskutečná Boží láska mi dala možnost žít, být tím, kdo jsem i přes veškeré chyby, které jsem ať už vědomě, či nevědomě spáchala, či které mám. Víru, že přes to všechno vám někdo seshora podává ruku a chce vás vytáhnout zpět nahoru. Fakt, že Bůh chce, abychom se radovali, že pro nás chce jen to nejlepší a už předem ví a zná náš život a naše jednání nazpaměť. Že pro nás má v životě svůj tajný plán a jen čeká, až zatoužíme po jeho objevení. Ale hlavně ten fakt, že člověk musí mít radost z víry. Aby nevěřil jen hlavou, ale aby věřil hlavně srdcem. Víra slovem nestačí, i ďábel věří v Boha a třese se před ním. Ale věřit srdcem přináší pravý pokoj a radost z víry.

V závěru bych chtěla všem zúčastněným a všem, kteří se podíleli na konání naší víkendovky, vyjádřit speciální opravdové poděkování. Děkuji našemu duchovnímu administrátorovi, který je denně posílán od Boha, aby skrze jeho lásku promlouval k nám všem a snažil se nás přivést na tu správnou cestu. A že i když přijdete k zpovědi s ohromným strachem, brečíte, div se nezhroutíte, dokáže vždy správně poradit a jako Kristus odpouštěl, také jeho jménem odpustit po upřímné lítosti. Sklouznout může každý, důležité je se nevzdávat a snažit se pracovat na té nejlepší verzi sebe sama. Ale především – mít radost z toho, v co věřím.

Káťa Křížková