Porciunkule

V sobotu 5. srpna propršel celý den, takový déšť jsme si přáli již dlouho pro naše zahrady. Pouze díky tomuto dešti propadly všechny venkovní oslavy. Pouťové atrakce, které se do Votic sjížděly, budily spíše lítost, protože neutuchající déšť nesliboval nic dobrého.

Nedělní ráno bylo mokré, ale nepršelo. Klášterní kostel sv. Františka z Assisi se zcela zaplnil. Slavnostní příchod celebrujícího faráře Piotra, který dříve ve Voticích sloužil, a nynějšího kněze Václava spolu s ministranty byl opravdu důstojný, včetně přivítání a poděkování farářů a vedení města, paní starostky a místostarostů.

Měla jsem příjemný pocit z dokonalého prolnutí duchovní náplně, kterou je prosycen klášterní kostel, a průběhem slavnostní poutní mše. S působivým hudebním doprovodem a procesím se sochou Panenky Marie, které prošlo při zastavení dopravy policejní ochranou až na votické náměstí k mariánskému sloupu. Důležitost požehnání sochy spojeného s modlitbou byla zdůrazněna účastí obou dvou kněží. 

Návrat průvodu do kostela a závěrečná modlitba v kostele, v kapli Panny Marie Votické, proběhly bez mé účasti, zkrátila jsem si cestu na faru, kam jsem se těšila. Chtěla jsem si to tento rok opravdu užít, obklopena farníky a moc dobrými pochoutkami, včetně opékaných buřtů, pečeným masem a talíři plnými zákusků.

Pro jistotu byly před garáží nataženy stany, několik prostřených stolů a dostatek židlí a lavic. Sešli se lidé, kteří se znají z kostela, dalo by se říci od pohledu, ale právě při dnešní pouti se mohli, dokonce za doprovodu hudby, příjemně pobavit.

Celou dobu nepršelo, sluníčko prokukovalo mezi mraky a společně s námi se smálo. Pocit poutě a pocit příjemného setkání lidí, kteří si mají co říci, zůstane ještě dlouho v mé duši.

Marie Marešová