Poutě na Svatou Horu mají (nejen) ve votické farnosti svou tradici. Nezjišťovala jsem, kdy přesně tato tradice vznikla, ale pamatuji se na ně ze svého dětství, stejně tak i z vyprávění své babičky a prababičky, které dokonce pamatovaly poutě pěší. V dětství jsem několikrát pouť na Svatou Horu spolu s babičkou uskutečnila, a ač pro mě byl duchovní program mnohdy „náročný“, toto poutní místo nad Příbramí jsem si postupně oblíbila. Při každé návštěvě se znovu nechám okouzlit jeho důstojností, klidem a Boží přítomností. Každý rok si alespoň jednou udělám čas a vypravím se sem sama nebo se svou rodinou.
Vím, že podobně působí i na nevěřící, i když by v jejich podání popis tohoto místa zněl asi trochu jinak. Možná by hovořili o úchvatné barokní architektuře nebo o geniu loci, ale i takovými slovy se toto poutní místo dá popsat. Koneckonců stačí nahlédnout do Google recenzí.
V duchu tradičních poutí se na Svatou Horu poslední dubnovou sobotu vydali farníci z votické farnosti. Konala se zde totiž 22. arcidiecézní pouť za duchovní povolání. Na programu byla křížová cesta s bohoslovci na Toufarově louce, bohoslužba s Mons. Janem Graubnerem nebo mariánská pobožnost. Byl však i prostor pro rozjímání, procházky, návštěvu knihkupectví nebo obchůdků s upomínkovými předměty… Zkrátka přesto, že nás všechny spojoval stejný cíl poutě – prosby za duchovní povolání - každý ji mohl strávit i podle svého. Nadějeplná byla také účast mladší generace, zejména členů mládežnického spolča nebo dětí v doprovodu svých maminek a babiček. Moc bych jim přála, aby jim účast na poutích „způsobila“ takový vztah ke Svaté Hoře, který jsem jimi získala i já.
Na závěr bych jménem všech zúčastněných chtěla poděkovat P. Václavu Revendovi za vzornou organizaci poutě. Díky němu měla votická farnost na Svaté Hoře své hojné zastoupení.
Eva Křížková
