"Chcete kněze? Musíte si je vyprosit", pravil jednoho dne otec Václav, objednal autobus, některé nerozhodné zapsal sám na přihlašovací papír a bylo.
Takhle nějak začala pouť za duchovní povolání, vyhlášená jako každý rok pražským arcibiskupstvím.
Ještě nám v neděli před putováním přečetl od ambonu jako motivaci záznam z jankovské kroniky o pouti z roku 1932, které se jen z Jankova zúčastnilo 70 farníků.. co na to říct. A tak se tedy jelo.
Jelo nás ke čtyřicítce farníků, což není moc, ale i tak nás bylo vzhledem k celkovému množství lidí dost. V autobuse nám pan administrátor rozdal brožurky s texty písní a modliteb a přečetl nám něco z historických pramenů o vzniku poutního místa. Díky tomu, že vykomunikoval s redemptoristy možnost vyjet autobusem až nahoru, nehrozila pokuta a méně pohyblivé farnice nemusely zdolávat takové terénní převýšení (ačkoliv schodů je na místě hodně, jak všichni dobře víme).
I tak byl pro některé terén neschůdný, proto zůstali při křížové cestě vedené bohoslovci na kopci na lavičkách. Během cesty se začali přidávat lidi z Vlašimi i odjinud, tedy nás nakonec při požehnání pod Toufarovým křížem nebylo úplně málo.
Po krátké pauze, kdy si věřící hledali židle a místo s dobrým výhledem, začala mše svatá, při které byli biskupům představeni dva bohoslovci, kteří vypadají, že svůj úmysl stát se kněžími myslí vážně.
Po mši se kromě poobědvání nabízel také útok na místní stánky, odpočinek na zídkách a nákup předmětů, které byly závěrem pouti po mariánské pobožnosti požehnány. Ještě uctívání sošky Panny Marie Svatohorské, poděkování za krásné počasí a zpět na autobusovou zastávku, kde nás pan řidič naložil a zanedlouho jsme přistáli zpátky na autobusovém nádraží ve Voticích.
Prosme Pána, aby rozmnožil řady bohoslovců (v tuto chvíli jich studuje v pěti ročnících pro celou arcidiecézi pouze třináct a letos nebude žádný svěcen) a my, lid Boží, jsme nezůstali bez pastýřů.
Díky Bohu, otci Revendovi, panu řidiči a všem, kteří byli druhým připraveni jakkoliv usnadnit cestu.
MM