Křížová cesta mládeže 25. 3. 2022 Votice
1. zastavení – Ježíš je odsouzen
- Pán Ježíš byl odsouzen, Pilátem, lidmi, všemi. A co já? Odsuzuji druhé? Jsem já ten, co odsoudí druhého, jen proto, že mi ostatní řekli, že tak mám udělat? Jsem připraven nést následky za své činy vůči druhým, nebo si nad tím jen umyji ruce a jdu dál?
- Může se mi však také stát, že jsem to já, kdo je odsuzován. A to za moji víru. Ostatní ze mě mají jen legraci a jen tak ledabyle říkají: Proč, proč bych já to měl dělat? A na co to děláš ty? Dej nám všem, Pane, sílu překonávat tyto těžké chvíle, když jsme za víru v Tebe odsuzováni.
2. zastavení – Ježíš přijímá kříž
- Přijímám to, co je na mě vloženo? Nestěžuji si, že je to moc? Na Ježíše byl vložen kříž. Po všech těch ranách bičem, plivání a urážkách. On však kříž pokorně přijal. Dokážu já svůj kříž vzít a jít? Nebo se to snažím nějak zjednodušit, či obejít?
- Jsme ochotni přijmout kříže, které nás potkávají? Všechny úkoly, zkoušky, těžkosti? Nejsme moc líní za Tebou jít? Nejsme moc pohodlní? Ty jsi za nás ten kříž vzal, jsme toho my vůbec schopni?
- Dokážeme se nad tím vším vážně zamyslet? Uvědomujeme si vůbec, proč za nás Pán Ježíš bral kříž?
3. zastavení – Ježíš padá pod křížem poprvé
- Pán Ježíš klesá pod křížem poprvé. Klesá na suchou, prašnou zem, ve všech bolestech a utrpení. Přes tuto obrovskou bolest se ale zvedá. A ten kříž, který přijal, nese dále. Dává nám tím najevo svou lásku a milost.
- Dlouhá prašná cesta, Cesta bolesti (Via Dolorosa). Kdekdo, včetně mě by to na tomto místě vzdal, upadl a doufal v rychlý konec. Nebo kříž zahodil, stěžoval si, nadával na ten nešťastný osud. Když Pán poprvé upadl, všichni to vzali možná jako slabost, možná jako vyčerpání. Jdu i přes pády k cíli, nebo to hned vzdám?
4. zastavení – Ježíš se setkává s Marií
- Pán Ježíš potkává svou matku, která ho vidí trpět za naše viny. Musí to pro ni být neskutečná bolest, kterou prožívá. Dokážeme si v této situaci představit sebe a své blízké? Dokážeme vnímat to, jak se za nás naši blízcí obětují, jak nám pomáhají a jsou ochotni pomoci? Dokážeme projevit vděk a úctu? Dokážeme se zamyslet nad tím, jak někdy ostatním křivdíme, nebo se chováme tak, že o nás ostatní mají strach a jsou smutní právě tak, jako Panna Maria? A to nejzásadnější; dokážeme s tím něco dělat, nebo si nechat pomoct, nebo si dál plout na své vlně a odcházet od toho, vyhýbat se tomu…
- Vzpomíná na ty bezstarostné chvíle, kdy ho chovala v náručí a v duchu se ptá: „Proč?“ Navzdory Boží vůli, která jí je tak známá, se s osudem svého dítěte nemůže smířit. Za něho v tuto chvíli dává všechny své modlitby, zatímco jí minul tento hrůzný průvod.
- Jaké to asi musí být, vidět někoho mně nejbližšího takhle trpět. A bez možnosti mu nějak pomoci. Takovou bolest si ani nedokáži představit.
5. zastavení – Šimon pomáhá Ježíši nést kříž
- Šimon z Kyrény byl donucen pomoci nést Pánu Ježíši kříž. Neochotně, ale přistoupil na to. A co já? Dokážu vůbec někomu nezištně pomoct? Pomoct bez toho, aniž by mě někdo přemlouval a úpěnlivě prosil?
- Dokážu pomoct druhým, být tím jejich Šimonem? Chce se mi, když ode mě někdo potřebuje pomoct? A i když se mi nechce, dokážu jít a udělat to, nebo hledám množství výmluv, abych nemusel?
6. zastavení – Veronika podává Ježíšovi roušku
- Prach, pot, krev. To vše teče po svaté tváři, do očí. Pálí a Štípe. Dokážu si přestavit sebe na Jeho místě? Břemeno v podobě kříže, bolest, oslepení.
- V kříži života se nachází hodně bolestí – nezdary, smrt blízkých… Svět je mým prachem, který mě oslepuje, každé jeho zrnko je pokus okolního světa mě oslepit, abych sešel z cesty. Obklopuji se těmi, co mi podávají roušku, nebo spíše těmi, co hážou prach do mých očí?
7. zastavení – Ježíš padá pod křížem podruhé
- Druhý pád, dlouhá cesta se stále těžknoucím křížem. Jak dlouho bude ještě trpět? Mé břemeno mi taktéž přijde nesmírně těžké, přestože se Ježíšovu ani zdaleka nevyrovná. Já nesu pouze své činy. On nese činy všech, včetně těch mých.
- Jsme často zkoušeni ďáblem, připravuje nám nástrahy, chytá nás v našich slabinách. Chce nás od tebe oddálit. Prosíme tě o sílu, abychom mu uměli čelit a nepodlehli mu.
- Je toho moc, všechno se na mě hroutí, už to nezvládám a nedokážu to unést. Jsem zoufalý, propadám se pod tíhou světských povinností a záležitostí. Nenechávej mě v tom, Pane. Pomoz mi najít cestu zpátky k Tobě a pomáhej mi nést můj kříž.
8. zastavení – Ježíš napomíná plačící ženy
- Pán Ježíš potkává plačící ženy. Napomíná je. Nepřeje si slyšet nic. Vždyť tyto ženy jsou plačky, které mají vnést do průvodu pouze viditelné emoce. Obdařily pána Ježíše svou lhostejností a tak to často děláme i my, kdy si možná ani neuvědomujeme své počínání a to, jak působíme na druhé. Jestli jim spíše nepřitěžujeme a neztěžujeme tím životy těch, na kterých nám záleží…
- Dokážu se skutečně vžít do situace druhého? Pomůže mu má lítost, pomůže mu můj nářek? Co mí blízcí, nesnažím se je těšit a litovat jen na oko, aby se neřeklo, že se o ně nezajímám? Myslím to s nimi doopravdy?
- Jsme upřímní v našich skutcích? Umíme si stát za tím, co si myslíme? Neděláme a neříkáme jen to, co se od nás chce, co se od nás očekává?
- Prosíme tě Pane, dej nám sílu , umět se ovládat a nebýt lhostejní a neupřímní, jak k Tobě, tak i k ostatním lidem…
9. zastavení – Ježíš padá pod křížem potřetí
- Třetí pád, těžký kříž. A on přesto pořád vstává. Znovu a znovu, aby dokončil svou cestu. Co já? Upadnu poprvé, podruhé a další se mi nechce. Padám a zůstávám ležet? Nebo se po každém pádu, ať už fyzickém, nebo duchovním, dokážu sebrat a vstát?
- Snažím se, abych nepadal často a posiloval se? Kolik zbytečných pádů, které jsem svou zbrklostí, neopatrností udělal. A On mi stále odpouští a pozvedá mě, když se mu upřímně svěřím. Zvedám ty, kteří chybují, nebo je svými posměšky, kopanci znovu srážím k zemi?
10. zastavení – Ježíše svlékají z šatů
- Pán Ježíš došel na vrch Golgota - v hebrejštině významem lebka - a blíží se jeho ukřižování. Je svlečen ze svých šatů, o něž se pak sázkou rozdělí katové. Ani kouska slitování, ani kouska útěchy.
- posledního zbytku zášti a lhostejnosti, kterou mu darovali ti, kterým na něm nezáleželo. Nyní stojí před zraky lidí, je terčem posměchů, urážek, jako již mnohokrát předtím. Kdo byli ti, kteří ho ještě před týdnem vítali s jásotem a nyní ho znovu a znovu odsuzují, bez jediného kousku lítosti a soucitu. Dokážeme si alespoň trochu uvědomovat tu nesmírnou bolest v Ježíšově srdci, kterou náš Pán cítil, když byl cílem těchto nepravostí a křivd od lidí, pro které se stal Spasitelem…
- Umím i já snést bezpráví, které se mi stane? Dokážu se vysvléct před světem ze svých šatů, které mě zakrývají a skrývají všechny nedokonalosti? Jsem ochoten ukázat je světu? Svým přátelům, rodině, známým. Nebo se bojím ukázat svou pravou tvář?
11. zastavení – Ježíš je přibíjen na kříž
- Až na horu si donesl svůj kříž, aby byl na něj přibit. Čtyřmi bolestivými místy jej bezohledně na kříž přitloukli. Sám nese na sobě všechny hříchy každého z nás, celého světa. Jeho bolest je rovna všem hříchům lidstva.
- Každá rána, která dopadla, musela být velmi bolestivá. Hřeby pronikající skrze ruce a nohy. Kolik ran do těch hřebů udělaly má kladiva hříchu? Pokaždé, když udělám špatnost, přibíjím tě a působím ti další bolest na kříži, který jsi nesl kvůli mně a místo mě. Přesto všechno mi stále odpouštíš a máš mě rád.
12. zastavení – Ježíš umírá na kříži
- Pán Ježíš umírá na kříži. Prožívá hrozné utrpení, bolesti, mučení, strašlivé trápení… A co my? Dokážeme se za druhé tak moc obětovat, upřímně myslet na druhé, a nebýt jen nevděční sami v sobě? Umíme si představit, co vše za nás Pán na kříži vytrpěl a vše, co za nás obětoval? Že za nás splatil naše hříchy, ze kterých by nikdo z nás za celý svůj život nedokázal splatit ani zlomek? Dokážeme to Pánu Ježíši oplatit a ukázat mu, jak moc nám na Něm záleží, jak moc ho chválíme a děkujeme mu za vše, co vykonal. Nebo se jen sobecky zamyslíme, aby se neřeklo, a neuznáme jeho laskavost, lásku a dobrotu. Bude nám skutečně záležet na tom, aby naše láska k němu stále rostla a sílila? Nebo ne?
- Dokonáno jest. Pane dej, ať při mém posledním dechu, dokážu odpustit vše, co mi kdo kdy udělal. Dej ať i mně je ostatními odpuštěno. Ať i já jsem sám se sebou smířen. Dej, ať v posledním dechu vzpomenu i na Tvé utrpení na křížové cestě.
13. zastavení – Ježíš je položen do klína své matky
- Pána Ježíše položili na klín jeho matce a v jejím srdci se prohloubila nezhojitelná rána. Jaká bolest se musela Panně Marii zarývat až do hloubi duše… Jaká bolest se jí zrcadlila ve tváři při pohledu na jejího mrtvého, jediného syna, který vydal svůj život za nás, za všechny. Maria ho sevřela v náručí a hladila jeho tvář, utrápenou a zničenou bolestí. Její slzy již byly silnější než strach z projevení emocí… Když matky vidí své mrtvé děti, žádná bolest se tomu nevyrovná. Přichází tím totiž o kus sebe, o kus něčeho, co jim je vlastnější než cokoliv jiného. O něco, čemu se říká pravá mateřská láska, která vzniká od okamžiku početí a neustále se prohlubuje a která je čistá a tak nádherná… A my, nedokážeme ani vnímat tuto bolest, kdy jsou zničeny pevné okovy mateřské lásky a právě o tom je toto zastavení. Dokážeme vnímat sílu rodiny, která má v této době tak vysokou cenu, dokážeme vnímat sílu opravdové lásky, kdy nám na někom záleží tolik, že jeho ztráta je pro nás nepředstavitelná…?
- Oba plní Tvou vůli, ať je to pro ně sebetěžší. Plním já to, co po mě chceš? Dělám vše tak, jak jsi zamýšlel? Nebo se vzpírám Tvé vůli a snažím se ji obejít tak, aby mě to pokud možno nic nestálo?
14. zastavení – Ježíš je pohřben.
- Tělo, které na sobě nese tíhu nás všech, je uloženo do hrobu. Bez oslav, bez parády, jen tak potichu. Hrobka je zapečetěna a mocné již nezajímá. Jen pár Ježíšových společníků truchlí pro Spasitele.
- Tělo končí svůj pozemský život. Duše však začíná věčnou cestu. Ježíš spočíval v hrobě 3 dny, aby se vyplnilo Písmo. Po třech dnech jsi jej vzal k sobě, Bože. Prosím dej, ať i má duše je hodna dosáhnout Tvé věčnosti. Ať ji mé činy nezničí a nestáhnou daleko od tebe.
